Rallye Monte Carlo 1911-1939

Historie nejstarší rallye v kalendáři světové rallye, WRC, se začala psát již v roce 1911. Jedná se o nejznámější a mezi jezdci nejprestižnější podnik. Jedná se doslova o pojem. To potvrzuje například ojedinělá účast Sebastiena Loeba v letošním ročníku. Ten již po 9-ti titulech WRC opustil, ale v roce 2015 se vrátil na jeden jediný závod vrátil, a právě do Monaca!
Posledních několik let se jezdí jako úvodní podnik celého seriálu a probíhá tak zde představování nových modelů na aktuální sezónu. Aby se ale mohli jezdci postavit na start i v letošním roce muselo to vše vypuknout už v roce…


 

1911 – Všechno je jednou poprvé

Alexandre Noghes, předseda klubu Sport Automobile et Vélocipedique de Monaco, měl na počátku století zkušenosti s organizováním hvězdicových jízd cyklistů do Monaka a od bicyklů k automobilům nebylo daleko. Pro svou myšlenku, hvězdicové jízdy nejmladšího dopravního prostředku, získal Camille Blanka, syna zakladatele Societé des Bains de Mer, společnosti vlastnící kasina v Monte Carlu, který v odvážném plánu viděl vítané oživení lednového společenského života města. Trojlístek mužů, který byl podepsán pod vznikem nejslavnější rallye, pak doplnil Blankův přítel z nejváženějších, monacký kníže Albert I. V lednu 1911 tak mohl být slavnostně odstartován první ročník legendární Rallye Monte Carlo. Hvězdicová jízda byla vypsána z šesti měst s průměrnou rychlostí stanovenou na 10 km/h s cílem 28. ledna 1911 v Monte Carlo. Nejdelší trasu před sebou měli tři startující z Berlína, plných 1690 kilometrů. H. Rougier se spolujezdcem Fallieresem zvolili jako startovní místo Paříž a s vozem Turcat-Méry o výkonu 25k a mezi dvaceti třemi účastníky zvítězili v čase 28:10 hodiny. Statečně jim sekundovali Devoust na Mercedesu a J. A. de Aspiazu na Gobrónu, oba jedoucí rovněž s francouzské metropole. Nejen dosažený čas byl v pionýrské době rozhodujícím kritériem. Průměrnou rychlost, ujetou vzdálenost a počet osob v automobilu doplňovala hodnocení stavu vozu v cíli a vybaveni a elegance karoserie. Na komplikovanost hodnocení doplatil v prvním ročníku nejrychlejší kapitán von Eskách startující z Berlína na voze Dürkopp, který trať absolvoval průměrnou rychlostí 22,6 km/h a pořesto v konečném pořadí obsadil deváté místo. Poslední, velmi subjektivní hodnocení, které bylo terčem kritiky některých soutěžících již v prvním ročníku, bylo později nahrazenou souběžně pořádanou soutěží Concours d´Elegance.

První „škodovkou“, která absolvovala jízdu z Prahy do Monte Carla, byl lehký „Typ S“ o výkonu 14k z produkce automobilky Laurin a Klement, rovněž v roce 1911. Podle dobových záznamů V. Vondřich a ing. J. Kašpar podnikli na zmíněné trase ověřovací jízdu bez jakýchkoliv potíží. Škoda, že ne v rámci lednové automobilové soutěže.


1912 – Pokud nezmrzneme a vlci nás nesežerou…

Rok po velkém úspěchu se konal druhý ročník, který přilákal na start bezmála devadesát posádek. Samostatnou kategorii tvořily tehdy velmi populární voituretty. Když totiž Léon Bollée sestrojil v roce 1895 motorovou tříkolku, označil ji jako voiturettu. Francouzský voiture (automobil) získal na několik desítek let subtilnějšího a obratnějšího sourozence. Později tak byla označována kategorie malých vozů zpravidla s hmotností několika set kilogramů. Tento ročník RMC se zapsal do historie účastí ruské značky Russo-Balt z Rigy, která od roku 1909 vyráběla kromě vagónů i osobní automobily. Vzhledem k tomu, že za jedno z deseti startovních míst byl vybrán i ruský Petrohrad, nebylo už daleko k tomu, aby tovární konstruktér A. P. Nagel a V. A. Michajlov odstartovali s vozem Russo-Balt C24-55. Během cesty několikrát na pneumatiky připevňovali kožené pásy opatřené hroty, nazývané „antideparants“. Předchůdce pneumatiky s hroty byl na světě. O náročnosti dálkové jízdy z Petrohradu na francouzskou rivieru v lednu 1912 svědčí i Nagelovi paměti, ve kterých se objevuje jeho odpověď na otázku, jak vidí svoje vyhlídky na dosažení cíle: Pokud nezmrzneme a vlci nás nesežerou … Ruské posádce patřilo v končném účtování deváté místo. Zvítězil J. Beutler jedoucí z Berlína na voze Berliet 16 HP, následován loňským účastníkem kapitánem von Esmarchem na Dürkoppu 12,64 HP a třetím v pořadí P. Meuinerem s 40-ti koňovým automobilem Delaunay.


 1913-1923

V roce 1913 se soutěž z důvodů, které nezůstaly zaznamenány nekonala. Běh nejen motoristických událostí pak přerušila světová válka. První poválečný ročník Rallye Monte-Carlo se konal v roce 1924.


1924 – Do Monaka poprvé po válce a odkudkoliv

V roce 1924 se Rallye Monte-Carlo konala potřetí, poprvé po ničivé 1. světové válce. Obsazení bylo, tak jak se nechalo očekávat, komorní, odstartovaly tři desítky posádek s osobními automobily i několika voitturetami. Pořadatelem nebylo v tomto roce pevně určeno místo startu, trasa byla libovolná. Start a průjezd potvrzovaly místní autokluby. Do cíle dorazilo 14 vozů. Dobové materiály, startovní a výsledkové listiny i novinové zprávy, byly tehdy velmi strohé a informace o soutěžícím se zpravidla omezily na jméno majitele vozu a značku výrobce s hodnotou objemu motoru. Posádka byla zpravidla vícečlenná podle obsaditelnosti vozu a střídající „šofér“, mající mnohdy lví podíl na výsledku, zůstal pro budoucnost neznámý. Stupně vítězů v roce 1924 opanovala francouzská značka Bignan, která první automobily představila v roce 1918. Prvenství si odvezl J. E. Ledure, startující z Glasgowa s vozem Bignan 1975 ccm, třetím místem ho doplnil Barbillon s obdobným vozem. Belgický Métallurgique 1970 ccm dovedl do Monaka na 2. místě Marquet.


1925 – Žena na stupních vítězů

O rok později se pořadatelé ještě přidrželi osvědčeného modelu nevypisovat pevná startovní místa. Pro hodnocení byla stále rozhodující ujetá vzdálenost a počet cestujících ve voze. Novinkou, která přetrvala do sedmdesátých let minulého století, bylo zavedení trestných bodů. Soutěžní pole se nepatrně rozrostlo, 42 automobilů odstartovalo, 32 jich bylo vidět v cíli. Populární kategorii voitturet opanovala belgická značka Imperia, první z nich s motorem o objemu 1096 ccm dovedl do cíle van Roggen. Zatím, co E. Junková excelovala v závodech do vrchu a na svůj největší úspěch na Targa Florio se teprve připravovala, součástí stříbrné posádky v roce 1925 byla poprvé žena. Vítězství si odvezla manželská posádka Repusseauových startující z Tunisu na Renaultu 40 CV s motorem o úctyhodném objemu 9 121 ccm, následována paní Mertensovou s dvoulitrovou Lancií Lambda (2116 ccm) a vozem belgické značky F.N. 1460 ccm, řízeným Lt. Lamarchem. Úspěch značky F.N. podpořila 5.místem posádka barona De Tindala.


 

 1926 – První britská výhra

Pro rok 1926 bylo monackým autoklubem vypsáno 18 startovních míst. Zahájení rallye asi až na výjimky nevyvolalo větší zájem, na trať hvězdicové jízdy se vydalo pouhých 36 posádek. Díky trvající oblíbenosti voitturet, byly tehdy například i ve výrobním programu Citroenu, měly populární vozíky vypsánu samostatnou kategorii. Cíl v Monte Carlo spatřilo 23 posádek. Dobrou zprávu odesílali sportovní reportéři z Monaka do Britského království. V pátém ročníku Rallye Monte-Carlo zvítězila britská posádka na britském voze! V. Bruce s W. J. Brunellem zvolili za místo startu John O´Groats ležící v nejsevernějším cípu Skotska a s dvoulitrovým šestiválcem Bristol AC Six vybojovali prvenství před P. Bussiennem na voze Sizaire Fréres a dámou, startující s Citroenem 1450 ccm pravděpodobně pod pseudonymem Madme Marika.


 1927 – Poprvé z řeckých Athén

Účastníků dnes populárního Monte přibývalo pozvolna. Na start šestého ročníku se postavilo 52 automobilů. Poprvé se mezi startovními městy objevily řecké Athény. Zvítězili Francouzi Lefébvre a Despeaux startující s malým Amilcarem, vybaveným motorem o objemu 1098 ccm s kompresorem. Ti za místo startu zvolili Kónigsberg (Kaliningrad) a pro zdolání 2000 kilometrové trasy potřebovali 75 hodin. Druhá příčka patřila P. C. Celticovi s vozem Bigan 1090 ccm, bronzovou medaili vybojoval P. Bussienne s vozem Sizaire – Fréres 1993 ccm. Rallye dokončilo 45 posádek. Kuriózním způsobem přišla k dámskému poháru paní Bruceová, členka posádky V. A. Bruce – W. J. Brunell – Mme Bruceová. Oba pánové, střídaje se pravidelně v řízení, dovedli vůz A.C.Six 1990 ccm před Monte Carlo na šestém místě absolutního pořadí. Na cílovu rampu vůz ale přijel s paní Bruceovou za volantem. Dámský pohár tak získala před Versignyovou s Fiatem a Alexanderovou se Steyrem.


1928 – Vítězství pro tandem Fiatů 509

Rallye Monte Carlo bylo vždy vzorem pro pořadatele ostatních podniků. Deset let po válce, v roce 1928, byla pravidla opět pozměněna, zřejmě k lepšímu. Soutěž přilákala šest desítek posádek z celé Evropy. Rozhodnout mezi nimi měla ujetá vzdálenost a průměrná rychlost, nemalých 35km/h uvážíme-li roční období, stav silnic a použitou automobilovou techniku. Umění posádek i technický stav automobilů na konci soutěže prověřila závěrečná zkouška. Po loňské zkušenosti byl Dámský pohár vypsán pro čistě ženskou posádku. Cílem sedmého ročníku projelo 47 automobilů. Zvítězil J. Bigan s maloobjemovým Fiatem 509 startující z Bukurešti následován E. P. Malaretem se stejným vozem. Třetí místo a zároveň Dámský pohár si odvezla Mme Ch. Versigny na Talbotu 1672 ccm. Páté místo vybojovala Mme Bruceová, letos s menším A.C. 1594 ccm, třetí mezi ženami Mme Alexandrová opět se Steyerem, dojela absolutně šestnáctá. Až 29. příčka patřila Williamu Groverovi na bugatti, pozdějšímu vítězi 1. GP Monaco 1929.


 

1929 – Madame Shell se představuje

Zima roku 1929 byla velmi tuhá, na dveře klepala Velká hospodářská krize, ale pro sportumilovné automobilisty se leden stal tradičním termínem pro zimní evropské dobrodružství, které od roku 1911 neslo označení Rallye Monte-Carlo. Začínalo různě, ale končilo vždy stejně, v záplavě luxusu monackého knížectví. Kruté zimní podmínky toho roku důkladně prověřily 84 posádek i jejich vozy. Traduje se, že D. Healey s vozem Triumph Super Seven svou účast v rallye skončil dříve, než pro něj soutěž začala – nedokázal se včas dostat na start do Rigy. Cílové ovace si tak mohlo vychutnat pouhých 24 šťastnějších posádek. Zvítězili Holanďané Dr. J. Sprenger a van Eijk s automobilem Graham-Paige 4718 ccm startující ze Stockholmu, druhé místo vybojoval Szmick s vozem Weiss-Manfred, třetí Visser řídil vůz Lancia Lambda. Dámský pohár získala, a poprvé tak na sebe v Rallye Monte-Carlo více upozornila osmým místem vítězka závodu Paříž – La Baule 1928 Lucy Shellová s Talbotem 1998 ccm.


1930 – Na startu Tatra i Praga

Pro rok 1930 bylo pořadatem vypsáno 12 hlavních a 16 vedlejších startovních míst, mezi nimi s trasou 1652km i Praha. Startovní místo nebylo v tomto ročníku jediným českým zastoupením. Ze 115 posádek na startu tři zvolily pro start v rallye české vozy. Se startovním číslem 47 startoval ze španělské De Jasy závodník L. de Rakosy s vozem Tatra 2304ccm, se startovním číslem 93 startoval z Varšavy G. Haberfeld s vozem Praga 1496 ccm a ze Lvova se startovním číslem 106 vydal s Tatrou 1675 ccm J. Ripper. Zda byli jmenovaní pánové mezi 88 řidiči, kteří spařili cíl, se nepodařilo potvrdit. Zvítězil H. Petit startující z rumunské Iaasy s vozem La Licorne 904 ccm, před A. Berlescem s vozem De Soto 2868 ccm a A. Blin d´Orimontem s americkým Studebakerem s motorem o objemu 5380 ccm. Vítěz z roku 1928 J. Bignan, startující opět s Fiatem, tentokrát s 2220ccm, dokončil na pátém místě. Dámský pohár si odvezla devátá v absolutním pořadí paní Doré na voze dnes exotické značky Chenard&Walcker s motorem o objemu 2470ccm.


1931 – Češi poprvé na startu

České posádky se poprvé do historie Rallye Monte Carlo zapsaly v roce 1931. Dvacet let od prvního vítězství H. Rougiera byl uspořádán 10. ročník soutěže. Kdo ví, jakou perspektivu dávali sami pořadatelé budoucnosti světově známému automobilovému podniku? Dalších osmdesát let by nepředpokládal asi ani největší optimista. Startující vozy byly roděleny do dvou objemových kategorií, do 1100 ccm a nad 1100 ccm. V první kategorii tzv. lehkých vozů zvítězil Leverett s vozem Riley 1089 ccm, páté místo obsadil Matuschovsky s vozem Praga 994 ccm, jedenáctý dojel Dr. Rechziegel také s pragovkou. Ripper s vozem Praga Alfa obsadil 15.místo v silnější skupině. V kategorii nad 1100 ccm zvítězila a zároveň absolutní prvenství v jubilejním ročníku zvítězila trojice D. M. Healey – L. Pearce – H. E. Symons na voze Invicta 4 ½ – litre. Dámský pohár byl vypsán pro obě kategorie. Vítězka mezi ženami v kategorii lehkých vozů paní Jeanne obsadila třetí příčku, výkon paní Jardine s dvou a půl litrovou Lancií stačil na 14. místo.


1932 – Hloupá zkouška pomalosti na Caravan Rallye, Bugatti versus Praga

Na Monte roku 1932 Donald Healey vzpomínal, a s ním asi většina účastníků rallye, jako na rallye s hloupou zkouškou pomalé jízdy, která ale rozhodla o vítězi. Pořadatelé připravili na konci soutěže pro posádky, které projely úspěšně přírodními nástrahami trati, cca 100 metrový měřený úsek, který bylo třeba projet plynule bez zastavení se zařazeným rychlostním stupněm, ale co nejpomaleji! Pro rychlost milující závodníky po několika tísících ujetých klimetrech opravdu potupná záležitost. Ve stejném roce byla obdobná zkouška zařazena při RAC rally, „vítěz“ 100 yardů (cca 91m) jel 5min a 7s. Spálil spojku, ale byl nejpomalejší. Naštěstí inovativní pokus tentokrát britských pořadatelů patřil k posledním. V Monaku kromě památné zkoušky, která byla opravdu zvláštní (ZZ), na sebe právem poutal pozornost D. Noble, který rallye absolvoval s vozem Hillman Wizard a bezmála pět metrů dlouhým obytným karavanem. Jeho výkonem bylo 35. místo absolutního pořadí. Ze švédského Umea odstartoval do Monaka podruhé Dr. Rechziegel s vozem Praga Alfa. Stejné místo startu zvolil i legendární L. Chiron na pětilitrovém bugatti. V cíli oba jezdce dělila pouhá tři místa. Chironovi patřilo deváté místo absolutního pořadí, Rechziegel vybojoval dvanáctou příčku ze 64 posádek v cíli. Kromě české dvojice odstartovalo dalších 106 automobilů. V tomto roce byla vypsány třídy do 1500 ccm a nad 1500 ccm. V tzv. 2.kategorii do 1500 ccm obsadily první dvě místa vozy Peugeot 201 C za volanty s De Lavalettem a A. Boillotem, prvenství v 1. kategorii a zároveň první místa absolutního pořadí získali M. Vasselle s vozem Hoschkiss 2 ½ litre AM 80 S, D. Healey s vozem Invicta 4 ½ Litre a B. Ivanovsky na třílitrovém Fordu V8. Opět na třídy rozdělený dámský pohár vybojovaly Lindhová s vozem Hudson 3830 ccm a Vaughanová s litrovým Triumphem.


1933 – Na startu Lord de Clifford s naftovým Bentley

Dobový novinový článek popisuje „děsivé klimatické podmínky“ ledna 1933, ve kterých se 120 posádek ze všech koutů Evropy vydalo na trať 12. ročníku Rallye Monte-Carlo. Provázel je všudypřítomný mráz, oslepující sněhové bouře a vánice. Když se na startu v Estonské Talinu objevil Lord de Clifford s vozem Bentley vybaveným naftovým agregátem Gardner, málokdo by asi očekával že se mu podaří zdárně zdolat 3840 kilometrů dlouhou cestu a dokončí soutěž na 5. místě absolutního pořadí. Soutěžící byli opět rozdělení do dvou kategorií podle objemu motoru, hranicí byla hodnota 1500 ccm. Slabší skupinu vyhrála a na třetím místě absolutního pořadí dojela paní Roualtová s Renaultem, páté místo a jedenácté absolutně patřilo Schrelberovi na voze Tatra 1153 ccm. Mezi 71 posádkami, které rallye dokončily, obhájil prvenství M. Vasselle opět s vozem Hoschkiss, tentokrát 3 ½ litre AM 80 S, před R .Guyotem na Renaultu Nervasport a zmiňovanou Roualtovou také na Renaultu. Dámský pohár, od tohoto roku vyhlašovaný bez ohledu na objemové kategorie, odvezly z Monaka dámy Mareuseová a Lamberjacková s jedenapůl litrovým Peugeotem 301.

Dobový report o Rallye Monte Carlo z roku 1933


1934 – Aero v první desítce

O tři roky později se z Čech do Monaka vydala početnější výprava automobilistů. Pražské automobilky Walter reprezentovali s typem Walter Junior Knapp (39. ve třídě) a Formánek (se spolujezdci Vydrou Stokučem, nedokončili), Aero tradičně Turek a brněnskou „Zetku“ trojice Deston – Vlašín – Hodač (21. místo ve třídě, 50. absolutně). Rallye Monte Carlo udávalo vždy směr pro ostatní pořadatele soutěží, prakticky rok co rok byla upravována pravidla. V roce 1934 tak bylo možné, aby se na trať soutěže vydal z Varšavy se startovním číslem 144 dílem vážně, dílem recesisticky i továrně připravený autobus Citroën T45 . Byť byli ve speciálních zkouškách M. F. Lecot, hlavní inženýr značky Citroën, a Maurice Penaud s autobusem nejpomalejší, rallye úspěšně dokončili na 98. místě ze 114 posádek. Trať nejlépe zvládli Gas s Trévouxem startující toho roku z Athén s vozem Hotchkiss 3 ½ – litre 620, na dalších místech je doplnili Chauvierre a Lanciino s vozem Chenard-Walcker Aigle V8 a vítěz kategorie do 1500 ccm D. Healey s L. Pearcem na Triumphu Gloria. Dámský pohár vybojovaly Hustinxová s Des Forestovou s Peugeotem 301. Turek s Nahodilem opanovali s malým vozíkem Aero 20 třídu do 1100 ccm, patřilo jim třetí místo v kategorii do 1500 ccm a vybojovali tak deváté místo absolutního pořadí.

 


1935 – První vítězství Renaultu, Ford V8 pětkrát v TOP 10

V roce 1935 se na start Rallye Monte-Carlo postavilo 149 automobilů. Rozdělení do kategorií a tříd podle objemu motoru nebylo zdaleka jediné ocenění pro automobilové nadšence, kterým se po několika dnech jízdy podařilo soutěž dokončit. Cena byla udělována pro účastníka s nejdelší újetou vzdáleností (Le Journal Cup), pro nejlepší posádky starující za Skotska (Royal Scottish Automobile Cup), pro nejlepší britskou značku (Barclays Bank Cup) a pro nejlepšího účastníka startujícího z Velké Británie (Thistle Cup). Zároveň byla udělována cena Public Schools Motor Club Trophy. Mezi 103 posádkami, které byly v rallye klasifikovány zvítězila dvojice C. Lahaye a R. Quatrresous s vozem Renault Nervasport, druhý v pořadí dojel J.C. Ridley s vozem Triumf Gloria 1232 ccm s kompresorem a třetí místo patřilo vítězsce dámského poháru z roku 1929 Lucy Shellové s vozem Delahaye 135. Ford s modelem 3622 ccm V 8 se umístil na 5., 6., 7., 9. a 10. místě absolutního pořadí. Toho roku se začala připravovat na Rallye Monte-Carlo i mladoboleslavská automobilka. Ve dvou exemplářích vyrobila vůz Škoda Popular Monte Carlo s motorem o objemu 1385 ccm, který v lednu 1937 nasadila do soutěže.


1936 – Populárem z Athén

15. ročník Rallye Monte Carlo v roce 1936 přivítala opět Praha. Protínala ji větev hvězdicové jízdy vedoucí z rumunské Bukurešti. Českoslovenští motoristé tak mohli na vlastní oči vidět část startovního pole včetně Rumuna M. Berlescu s vozem Ford V8, pro zimní provoz exoticky vybaveného dvojicí zadních náprav s pásy a na přední řiditelné nápravě odnímatelnými lyžemi. Pokud by však chtěli povzbudit domácí posádku, Zdeňka Pohla s ing. Jaroslavem Hausmannem, kteří startovali se Škodou Popular s otevřenou karoserií, museli by zajet do nedaleké Vídně. Rakouskou metropolí totiž procházela trasa vedoucí z řeckých Athén, které pro start zvolili i Pohl s Hausmannem. Prvenství si z Monaka odvezli P.G.Cristea a I.Zamfirescu s tehdy oblíbeným Fordem V8, jejich krajan M. Berlescu s obdobným Fordem V8 přes zimní výbavu obsadil 19. místo absolutního pořadí. Lucy Shellové patřila druhá příčka absolutního pořadí s vozem Delahaye 3600 ccm. Protože startovala se svým manželem, dámský pohár dostala Marinovitchová s dámou starující pod pseudonymem « Helle Nice » s Matfordem 3622 ccm. Trojici nejlepších doplnili Lahaye a Quatresous na čtyřlitrovém Renaultu. Zdeněk Pohl s ing. Jaroslavem Hausmannem vybojovali ve třídě do 1500 ccm 2. místo za Maďary Kozmou a Martinkem na Fiatu, celkově uzavírali první dvacítku absolutního pořadí.


1937 – Pojedete s námi do Monaka?

V 16. ročníku Rallye Monte-Carlo to bylo možná splnitelnější více než kdy jindy. Na trať hvězdicové jízdy se vydaly hned dva autobusy, sedmnáctimístný van der Weerd´s Bedford a dvaceti šesti místný Mercedes. Opět se trochu pozměnila pravidla. Byla stanovena průměrná rychlost 40 km/h, pro poslední čtyři etaly 50 km/h a pro poslední osmdesátikilometrovou zkoušku dokonce 60 km/h. Posádky soutěž začínaly s jakýmsi kreditem tzv. dobrých bodů, které dostaly za zvolené místo startu, resp. ujetou vzdálenost. Maximem bylo 500 bodů. Po úspěšné účasti v minulém ročníku startovali opět Pohl s ing. Hausmannem, tentokrát s uzavřeným Rapidem z italského Palerma. Po 4134 kilometrech obsadili velmi slušné patnácté místo ve zkoušce akcelerace a brzdění. Celkově jim z 81 posádek v cíli (odstartovalo 121 vozů) patřilo 27. místo. Ve třídě do 1500 ccm skončili čtvrtí. 33. místo vybojovali Vl. Formánek a V. Steinberg (podle některých pramenů byl spolujezdcem Svatopluk Zahrádka) s vozem Aero 30, sedmatřicátí dojeli V. Vojtěchovský s M. Žákem na Aeru 50. Ivanu Hodačovi neprospěla výměna automobilu „Z“ (v roce 1934) za italský Fiat, s A. Mahrem soutěž nedokončili. Zajímavostí dnes může být start Poláka Borowika s Tatrou 75. Celkovými vítězi 16. ročníku se stali R. Le Bégue a J. Quinlin s vozem Delahaye 135 3 ½ – litre. Do trojice nejlepších je doplnili De Massa a Mahé se čtyřlitrovým Talbotem a Jacobs se spolujezdcem De Boerem se čtyř a půl litrovým Buickem. Dámský pohár odjížděl s Gretou Molanderovou a jejím Chryslerem Plymouthem.


1938 – Tempo udává Ford V8

Souběžně se sportovními rallye byly stejným pořadatelem vypisovány tzv. Concours d´Elegance, tedy soutěže elegance. Myšlenka vycházela z původních parametrů hodnocení soutěží, kdy jedním z kritérií byla i líbivost karoserie. Při Rallye Monte Carlo byla Cena Elegance udělována od roku 1912 do roku 1959. V roce 1952 v Concours d´Elegance získal jednu z cen Hillman Minx, řízený Angličanem se švédským jménem, Andersonem, se spolujezdcem Hastiem. Oba pánové mohli v malém automobilu využít sprchu se studenou i teplou vodou, minibar, vařič, elektrický holicí strojek a dokonce do sedadla zabudované WC. V třicátém osmém roce jediná česká posádka Formánek a Zahrádka s kabrioletem Aero 30 se speciální karoserií Sodomka získala v soutěži elegance (Concours d´Elegance) 1.cenu v malých vozech. V ostré soutěži dokončili na 38. místě z 125 posádek. Cílem v tomto ročníku projelo 92 automobilů. Vítězství vybojovali G. Bakker Schut a K. Ton s vozem Ford V8. V první desítce se Ford V8 objevil ještě na čtvrtém místě, jeho licenční francouzská varianta Matford V8 na pátém, šestém a sedmém místě. Kategorii malých vozů opanovala prvními čtyřmi místy italská Lancia 1352 ccm. Dámský pohár patřil G. Rouaultové a S. Largeotové na Matfordu V8.


1939 – Poslední předválečný ročník

V roce 1939 pořadatelé rozepsali detailněji objemové kategorie a tak se do Monte Carla vydal mezi 121 vozy i z Athén startující Antonín Vitvar se dvoudveřovou čtyřsedadlovou nízkoobjemovou limuzínou Jawa Minor. Obsadil osmé místo ve třídě do 750 ccm, kterou opanovali jezdci s vozy německé značky DKW. Formánek se Zahrádkou, kteří za místo startu zvolili rozněž řecké Athény, skončili s aerem třináctí ve třídě. Třináctým, ale v absolutním pořadí se Simcou 8, byl budoucí geniální ladič, vítěz kategorie 750 až 1500 ccm, A. Gordini navigován J. Scaronem. Zvítězili, lépe na prvních dvou místech se ex-aequo umístili J. Trévoux a M. Lesurque s vozem Hotchkiss 686 GS Riviera a paul s Conferem s vozem Delahaye 135 M, před třetími Mutsaertsem a Kouwenbergem na Fordu. Jinak se opakovala situace z minulého roku. Do první desítky se probojovalo šest posádek s vozy Ford V8/ Matford V8. Top 10 uzavírali C. Lahaye a R. Quatresous s vozem Renault Primaquatre. Dámský pohár patřil v posledním předválečném ročníku osmé posádce absolutního pořadí Simonové a Largeotové s tří a půl litrovým Hotchkissem.