Rallye Monte Carlo 1949-1959

Rallye Monte Carlo se z pochopitelných důvodů mezi lety 1939 až 1949 nejela. V Evropě probíhala II. světová válka a ani poté, když už válka nezuřila, nebyla již druhá obnova lehká.

A tak až 4 roky po skončení války došlo k obnově soutěže, i přes hlasy kritiků, že nebude prostor pro dlouhé trvání rallye sportu v poválečné Evropě. Obnovený podnik skončil se stejným vítězem, i autem, jako ten poslední, před deseti lety!


 

1949 – Obdivuhodné třetí místo české posádky!

Poválečné Monte přilákalo na start 205 posádek. Navzdory komunistickému převratu v únoru 1948 v Československu, nazývanému příštích čtyřicet jedna let „Vítězný únor“, se tři čtvrtě roku nato podařil automobilovému závodníkovi Zdeňku Trejbalovi husarský kousek: pro plánovanou účast na Rallye Monte Carlo se mu podařilo zapůjčit polo-tovární anglický Bristol 400 (BMW 328) s výkonem zvýšeným na 105 PS a následně do Monte Carla odstartovat! Příslušné stranické orgány pochopitelně podobné „výlety“ schvalovaly a uvažovat o takovém podniku navíc s kapitalistickým vozem po mrazivém únoru čtyřicátého osmého roku bylo poměrně odvážné. Trejbal se spolujezdcem ing. Františkem Dobrým obsadil v 19. ročníku této legendární soutěže po kvalitním výkonu obdivuhodné třetí místo v absolutním pořadí, třídu vyhrál. V tomto ročníku měly československé posádky poměrně silné zastoupení. Trejbalovi s Dobrým sekundovaly tovární vozy Aero Minor. Obsadily ve třídě druhé (Lancman – Štípek, absolutně 50.), páté (Krattner – Sutnar) a šesté místo (Hodáč – Machač, absolutně 88.). Vlček s Maškem s Minorem nedokončili. Soutěže se účastnily i další české soukromé posádky, Poch s Kloudou na soukromém Aero Minor (116. místo) a Mrázek s Kohlíkem se Škodou 1101 (?). Na 23. místě absolutního pořadí dokončil Rallye Monte-Carlo domácí L. Chiron, mj. vítěz Velké ceny Československa 1933. Na vítězství v této rallye si ještě musel počkat. V prvním poválečném ročníku se hodily minulé zkušenosti i vůz posádce J. Trevoux a M. Lesurque, která se stejným vozem Hotchkiss 686 GS zopakovala vítězství z roku 1939. Před zmiňovaného Trejbala s Dobrým se na druhou příčku dostali Worms a Mouche také s Hotchkissem 686 GS. Dámský pohár připadl posádce ve Fordu V8 Van Limburg Stirumová – Van Vredenburghová. Cílem projelo 166 posádek.


1950 – Vítěz z roku 1929 sedmý v pořadí, prosazuje se malý vůz

Jubilejní 20. ročník Rallye Monte-Carlo přilákal na start 282 posádek. Pořadatelé pro tento rok vypsali opět čtyři objemové kategorie. Rallye si stále zachovávala charakter soutěže, na vítězství šlo myslet i s vozem předválečné koncepce. Na start se postavil i vítěz z roku 1929 Dr. J. Sprenger van Eijk, tentokrát s americkým vozem Chevrolet Fleetmaster. Jeho umění a kvality vozu stačily na čtvrté místo v 1. kategorii nad 1500 ccm a obdivuhodné sedmé místo absolutního pořadí. Mezi další zajímavá jména startovního pole patřil člen bronzové posádky J. Behra, osmý v absolutním pořadí S. Allrad s vozem vlastní konsrukce Allard J2 Sport, Trévoux jedoucí s Delahaye 175 S a z našeho pohledu pak posádka Harlaar a Apetz s vozem Škoda 1100, která soutěž dokončila, byť na 129. místě. Vítězství si odvezli M. Becquart a M. Secret s předválečným Hotchkissem 686 GS startující z Lisabonu, před druhými M. Gatsonidesem a K. S. Barendregtem s vozem Humber Super Snipe a třetími J. Quinlinem a jmenovaným J. Behrou se Simcou 8. Stejný vůz patřil vítězné posádce Dámského poháru Rouaultové a Gordineové. Rovněž třetí dámská posádka v pořadí, Angelvin — Largeot, startovala se Simcou 8. Stejné značce patřila prvenství v kategorii 1100 – 1500 ccm (José Scaron — Pascal, Simca 8 Sport) a kategorii 750 – 1100 ccm (Quinlin — Behra, Simca 8) . Cíl spatřilo 136 posádek.


1951 – Zvláštní zkouška na okruhu GP, a zase ten Chiron…

Rallye Monte-Carlo bylo už tehdy v motoristickém světě prestižní záležitostí. V roce 1951 se na start soutěže postavilo 337 automobilů, když jich muselo být odmítnuto 360 přihlášek! Soutěž si zachovávala vytrvalostní charakter formátu hvězdicové jízdy, i když přibývalo speciálních testů, ve kterých víc a více záleželo na rychlosti. Pořadatelé v tomto ročníku zařadili mj. rychlostní test na městském okruhu monacké Velké ceny. L. Chiron se díky vítězství v této závěrečné zkoušce posunul o neuvěřitelných 40 míst kupředu, ale k prvenství mu to ještě nestačilo. Mezi 281 posádkami v cíli byli i na 136. místě A. Blansjaar a S. S. Nickerk s Tatraplánem, na 44. místě a 4. ve třídě J. Rédélé s Renaultem 4 CV nebo exotikou vonící soutěžící Prince R. Lanza di Trabia s Alfou Romeo 1900 nebo Baron H. Von Hanstein s Volkswagenem Brouk. Kategorii do 750 ccm opanival Renault s modelem 4 CV. Cílem projelo 281 posádek, mezi prvními J. Trévoux s R. Crovettoem na Delahaye 175 S, de Monte Real s Palmou s Fordem V8 a Vard a Zouny s Jaguarem MK V. Chiron se stejným vozem jako vítěz dokončil pátý. Dámský pohár vybojovala s Peugeotem 203 dvojice F. de Cortanzeová – G. F. Sigrandová.


 

 

 

1952 – Vítězí jezdec s vlastnoručně vyrobeným vozem

Přes tři stovky automobilů za sebou dokázal nechat závodník a konstruktér Sydney Herber Allrad a dokázal věc v rallye ojedinělou. Zvítězil na voze Allrad J2 Sport vlastní konstrukce, kterou doplnil o motor Ford Merkury V8 o objemu 4400ccm vyladěný na 180 PS. 328-mi členné startovní pole přivítalo tehdy ještě neznámého Angličana Stirlinga Mosse jedoucího s SunbeamTalbotem 90, opět domácího Chirona, který tentokrát s vozem Alfa Romeo 1900 nedokončil, pozdější vítěze kategorie 750 – 1100 ccm, mistry SRN v rallye Nathana se Schellhaasem s dnes populárním Volkswagenem Brouk, nebo tovární tým Mercedes Benz složený z hvězd F1 Carracioly, Klina a Langa. Carraciola s Kurrlem obsadili 18. místo, Kling s Geierem 26. místo a Lang s Truplem 34. místo. Okruháři se tedy příloš neprosadili, jejich výkon ale stačil na prvenství mezi továrními tými. Nejslabší kategorii ovládly vozy Dyna Panhard. Nezapomenutelným vítězem roku 1952 se v Monaku stal S. H. Allrad s G. Warburtonem, další vůz Allrad typu K2 Sport s dvojicí K.E.I. Heinisuo – B.J. Kukkasniemi soutěž dokončil na 143. místě. Stříbrnou příčku vybojovali S. Moss a D. Scanner a J. Cooper s vozem Sunbeam Talbot 90, na stupínku vítězů je doplnila rodinná posádka dr. Angelvin – Angelvinová s vozem Simca 8 Sport, vítězové 2. kategorie 1100 – 1500 ccm. Dámský pohár patřil G. Molanderové se spolujezdkyní Lundbergovou a Saabem 92, která skončila na 91. místě a výrazně si tím polepšila oproti minulému roku, kdy dojela 138. místě.


1953 – Na startu hodinářského derby 404 posádek

23. ročník Rallye Monte-Carlo se zapsal do historie zejména ručním, a tedy velmi diskutabilním, měřením časů v závěrečné 74 km dlouhé zkoušce, po které bylo podáno mnoho protestů a novináři pak rallye překřtili na „hodinářské derby“. Ostatně to nebylo poprvé a bohužel ani naposledy, kdy při RMC rozhodovala „vyšší moc“. Vozy Porsche 356 sice bez problémů prošly vstupní technickou přejímkou, v průběhu soutěže se ukázalo, že vnitřní prostor je o 2cm nižší oproti propozicím! Z jedenácti posádek se jen několika podařilo u svých vozů kladivy sklepat podlahu a dosáhnout tak požadované hodnoty. Fotografie Holanďanů M. Gatsonidese a P. Worledge chladicích rozpálené brzdy vozu Ford Zodiac Zephyr poléváním z plechového vědra při Rallye Monte – Carlo 1953 je již dnes asi notoricky známá, stejně jako fakt, že přes technické potíže se stali absolutními vítězi 23. ročníku monacké soutěže. Počet přihlášenách posádek poprvé překročil čtyři stovky. O šest desítek méně jich pak projelo cílem, mezi šťastnějšími byli i na 194. místě Lumme a Totterstrom se Škodou 1200. Na druhém místě absolutního pořadí dokončili Appleyardovi s vozem Jaguar Mark VII, třetí R. Marion a J. Charmasson s Citroënem Six 15/6. Šestý dojel S. Moss s D. Scannerem a J. Cooperem s vozem Sunbeam Talbot 90, byli zároveň členy vítězného týmu Sunbeam Talbot. Kategorii 750 – 1100 ccm vévodil Panhard Dyna, kategorii do 750 ccm Renault 4 CV. Dámský pohár získaly M. Pochonová a I. Terrayová také s vozem Renault 4 CV.


1954 – Poprvé startovní čísla na dveřích, Chiron vítězem po půl roce

Při pohledu na obrázky rallyeových vozů z roku 1954 zaujme zásadní změna. Na předních dveřích se objevila startovní čísla, zatím bez podkladu, pouze v barvě kontrastní k barvě vozu, nicméně charakteristický markant soutěžního automobilu platný příštích padesát let. Na start se dostavilo 363 posádek včetně těžkopádného Hillmanu Minx Break (rozuměj kombi) s posádkou Wilcox – Boyle. Vítězství se konečně dočkal Louis Chiron se spolujezdcem C. Basadonnou na voze Lancia Aurelia GT. V jeho případě ale být první v cíli nestačilo. Posádka Alfy Romeo 1900 Houel s Quinlinem podala na Chirona protest, že jeho Lancia není sériový vůz a Chiron se potvrzení vítězství dočkal po půl roce, když byl protest odvolán. Klasifikováno bylo celkem 329 posádek. Druhé místo patřilo P. Davidovi s P. Barbierem na Peugeotu 203, třetí A. Blanchardovi s A. Lecoqem s kabrioletem Panhard Dyna 750. Sedmé místo absolutního pořadí a zároveň dámský pohár vybojovaly M. Pochonová a L. Renaudová s vozem Renault 4 CV.


1955 – Na scéně falešný policista?

V roce 1955 připravená zvláštní horská zkouška se startem a cílem v Chambery měřila 325 km. Posádky, resp. jejich vozy, byly poprvé rozděleny nejen podle objemu motoru, ale i, možná v reakci na Chironovo kyselé vítězství, podle stupně úprav na kategorii 1 – vozy cestovní a kategorii 2 – vozy upravené a GT vozy. Do Monte Carla dorazilo dosud nejvíce britských továrních týmů jako Sunbeam, Ford, BMC, Armstrong – Siddeley, Aston Martin, Daimler, Standard a tovární vozy Jaguar zapůjčené soukromníkům. I v tomto ročníku se za volantem objevily bývalé i současné hvězdy F1, vítězové loňského ročníku Louis Chiron se spolujezdcem Basadonnou na voze Lancia Aurelia GT, Peter Collins s J.G.Whiteheadem či Brazilec francouzského původu H. da Silva Ramos, všichni startující s vozy Aston Martin DB 2/4. Vítězství si ale odvezli Norové P. Malling a G. Fadum s vozem Sunbeam Talbot 90 startující z Oslo a nezměnil to ani údajný falešný policista najatý některým z továrních týmů, odklánějící na křižovatce některé posádky po objížďce špatným směrem. Druhé místo vybojovali G. Gillard s R. Dugatem na Panhardu Dyna 850 před dvojicí H. Gerdum – J. Kühling s vozem Mercedes Benz 220. Populární Schock a Moll se stejným vozem skončili pátí. Sydney H. Allard navigován Tomem L. Allard zvolili pro tentop rok vůz Ford Zodiac, ketrý je dovezl na 14. místo. Dámský pohár a 11. místo v celkovém pořadí připadlo trojici Sheila Van Dammová – A.Hallová – Françoise Clarkeová s vozem Sunbeam talbot Mk III.

Typům automobilů startujícím v období let 1955 až 1980 je monackým autoklubem umožněno startovat od roku 1998 v Rallye Monte Carlo Historique.


1956 – Poslední vítězství soukromé posádky, Norové se Spartakem pátí ve třídě

Startovní pole roku 1956 čítající 308 automobilů bylo díky rok starým technickým předpisům pestřejší. S vozem Alfa Roméo 1900 Super Zagato startovali Boilet a Chany, s vozem Peugeot 203 Spéciale Guiraud a Beau, k vidění byly modely Salmson 2300 S či AC Aceca. Početně silné bylo zastoupení českých vozů Škoda. Rallye Monte Carlo 1956 se zúčastnilo se „spartaky“ deset posádek. Tři vozy byly tovární s jezdci V. Bobkem a Krčkem, Fouskem a Čížovským, Netušilem a Krupičkou, a tři s posádkami norskými (A. Ingier – Ekornes, H. Ingier – Askershud a Johnson – Hagen), tři vozy finské (Helpio – Aalto, Lumme – Ludin a Matinkari – ?) a jedna posádka švýcarská (Maccochi – Maccochi). Soukromá posádka Norů Ingiera s Askershudem skončila na 5. místě ve třídě do 1300 ccm, Bobek s Krčkem dokončili na 198 místě. Předloňského vítěze Chirona doplnil v posádce Longo a s vozem Lancia Aurelia GT dojeli pětatřicátí. Jeho bývalý spolujezdec Basadonna navigoval S. F. Base a s Mercedesem 300 SE skončili na 73. místě. Zvítězili R. Adams s F. Biggarem na voze Jaguar Mark VII startující z Glasgow. Vítězství bylo zpětným pohledem o to cennější, že později se to další netovární posádce nepodařilo. Následováni byli německou dvojicí Schock a Moll s vozem Mercedes Benz 220 a třetími Grosgogeatem s Biaginim na DKW 900. Dámský pohár odvážely M. Blanchoudová a A. De Roquefortová s Porsche 356, mladičká P. Mostová navigovala J. Johnsovou v Austinu A90 a z 85.místa vítězku mezi ženami zatím neohrožovala.


1957 – Díky Suezské krizi se nekonalo Rallye Monte Carlo, britská RAC Rally a některé další soutěže


1958 – Jeden z nejobtížnějších ročníků nedokončilo 90% posádek

Moderní automobilová soutěž by byla pravděpodobně pro neregulérní podmínky pro všechny posádky zrušena, Rallye Monte-Carlo roku 1958 získalo primát nejobtížnějšího ročníku v histoii. Sněhem zaváté, zledovatělé a místy neprůjezdné silnice a silničky severní a východní Evropy a zejména Balkánu, nevalné kvality i v létě a za sucha, společně s nastavenými jízdními průměry udělaly z hvězdicové jízdy automobilový hřbitov. Ze 302 posádek na startu je jich do Monaka probojovalo 59. Po zvláštní zkoušce v délce 1050 kilometrů jich cílem projelo 36, klasifikováno jich ale bylo pouhých 28! Ve startovním poli byl zřejmý posun k výběru automobilů poválečných konstrukcí, i když skladba byla opět rozmanitá. Vedle Ferrari 250 GT, Jaguaru 3,4 a Citroënu DS statečně bojovaly DKW 900 nebo Fiat 600. Moderní koncepci vozu Renault Dauphine, mající vše vzadu, tedy motor i poháněnou nápravu, dokonale využili G. Monraisse aj. Feret startující z Lisabonu, a zaslouženě zvítězili. Druhé místo obsadili A. Gacon s L. Borsou na Alfě Roméo Giulietta, s malým DKW 900 je doplnili třetí L. Vold-Johansen a F. Kopperud. 26. posádka v pořadí, M. Blanchoudová s R. Wagnerovou s vozem Alfa Romeo Giulietta Sprint vybojovala Dámský pohár.


1959 – Zařazena první noční etapa, prosazuje se Citroën ID 19

V roce 1959 do inventáře rallye přibyla další novinka, noční zkouška se startem a cílem v Monaku v celkové délce 450 km. Jízdní průměr byl pro ni stanovený v rozmezí 55 – 64km/h. Do většiny výbavy továrních týmů se prosadily firmy Dunlop a Michelin se speciálními pneumatikami s hřeby. Na trati opět bojovaly Davidové proti Goliášům, Vespa 400 či Citroën 2 CV proti sportovnímu Mercedesu 300 SL nebo tříapůllitrovému Jaguaru 3,4. Trať úspěšně zdolávaly posádky ve vozech Fairthorpe Electron Minor, DB Panhard HBR 4 či Ford Zéphyr. Východní Němci Jäger a Möller s Wartburgem dojeli na 168. místě, Gudin s Martinsenem se Spartakem (Škoda 440) obsadili 117. místo. V týmu Citroënu startoval nestárnoucí Chiron navigován Bergerem s modelem DS 19 (77.místo), typ ID 19 měli k dispozici Marang (4. místo), Trautmann (17. místo) a Coltelloni, který francouzského elegána společně s Alexandrem a Desrosiersem dovedl k vítězství. Druzí v pořadí dojeli Thomas a Dellière se Simcou Aronde, třetí úspěšnou posádkou byli Surles a Piniers s vozem DB Panhard HBR 4. Dámský pohár poprvé převzala, a třeba poznamenat, že rozhodně ne naposledy, sestra Stirlinga Mosse Patricia Ann, pozdější manželka Erika Carlssona, Pat Mossová. Její výkon zároveň znamenal druhé místo ve třídě 4 a desáté v absolutním pořadí.