Rallye Monte Carlo 1960-1970

1960 – Pod taktovkou Mercedesu, zdvižený škodovácký prapor drželi Norové

29. ročník Rallye Monte Carlo byl ve znamení vítězství Mercedesu. Tovární tým nastoupil nekompromisně s typem MB 220 SE a zkušenosti z okruhového sportu i precizní příprava na rallye se mu vyplatila. Zkušené posádky se seřadily na prvních třech místech. Na základě dobrých výsledků roku 1959 a potvrzení kvalit vozu se na Rallye Monte Carlo chystala i tovární výprava z Tatry Kopřivnice s třemi vozy Tatra 603 s posádkami J. Pavelka – A. Homola, A. Mark – L. Rek, M. Havel – J. Fac. Start byl nejprve předběžně schválen ÚAMK Svazarmu, PZO Motokov, ministerstvem zahraničního obchodu a hlavně stranickými orgány, těsně před odjezdem v lednu 1960 pak zamítnut. Důvodem bylo údajně nevyhovující „personální“ složení posádek. Toto stranické rozhodnutí mělo pro Tatru velmi hořkou příchuť v okamžiku, když vyšlo najevo, že továrnímu týmu Škoda byl start za stejných podmínek povolen. S československými vozy Škoda Octavia při Rallye Monte Carlo startovaly nejen tovární, ale i zahraniční soukromé posádky, kterým se díky zkušenostem s podobnými soutěžemi dařilo podstatně lépe: 21. místo absolutního pořadí obsadili Finové Gjölberg a Martinsen (2. místo ve třídě do 1300ccm), 26. skončili Švýcaři Macchi a Marti (3. místo ve třídě do 1300ccm), Čechoslovákům unikla možnost startu v poslední části soutěže mezi prvními devadesáti posádkami velmi těsně. Vidner s Mansfeldem dojeli na 91. místě, Fousek s Horsákem na 102. místě a Netušil s J. Bobkem na 124. místě. Ve startovním poli se opět neztratila Pat Mostová s Ann Wisdomovou s vozem Austin A40 Farina (17. místo a Dámský pohár), E. Carlsson s J. Sprinzelem se Saabem 93 skončil 97. Ještě méně se dařilo Paddy Hopkirkovi, který se spolujezdcem J. Scottem a s vozem Sunbeam Rapier III soutěž nedokončil, stejně jako Aliot Pitts startující s malým Austinem Mini. Poměrně úspěšní byli Poláci, kteří se Syrenami FSO 750 dojeli na 99. místě (M. Varisella – M. Repeta) a 136. místě (S. Wierzba – M. Zaton). Doplnili je M. Sochacki a K. Osinski se Simkou Aronde na 119. příčce. Absolutní vítězství slavil Mercedes 220 SE, posádky se seřadily v pořadí W. Schock – R. Moll, E. Bohringer – H. Socher a Ott – Mahle.


1961 – Panhard rallye pro Francouze, do Monte Carla za 150 liber, 12 šilinků a 4 pence

Snaha o spravedlivé porovnání neporovnatelného vedla pořadatele z monackého autoklubu k zavedení nepříliš regulérní „hendikepové formule“ zvýhodňující malé, nízkoobjemové vozy. Na stejných úsecích měla větší auta stanovenou průměrnou rychlost 60km/h, menší pouze 48,7 km/h. Jubilejní 30. ročník Rallye Monte Carlo je tak označován jako „Panhard rallye“, ve které podle přání pořadatel zvítězil francouzský vůz Panhard Dyna PL 17. Britský pilot F1 Tony Brooks pojal svou účast v rallye s typicky anglickým humorem. Pro cestu do Monaka zvolil vysloužilý vůz taxi Austin včetně taxametru, který se v cíli zastavil na částce 150 liber, 12 šilinků a 4 pencí.

Rallye Monte Carlo 1961 se obešlo bez české tovární účasti. S vozy Škoda Octavia Touring Sport přijeli do Monte Carla Seveřané. I díky zmiňovaným pravidlům finská posádka Keinänen – Eklund zvítězila ve třídě do 1300 ccm, absolutně skončila šestá, Norové Gjolberg s Martinsenem vybojovali druhé místo ve třídě a v absolutním pořadí byli dvacátí. Na 125. místě absolutního pořadí dojeli De Bourbon Parme a Petersen také s Octavií. Švýcar Macchi ani Rakušan dr. Schrimpl po havárii nedokončili. Dámské pohár vybojovala dvojice Hallová – Domleová s Fordem Anglia, Mostová s Wisdomovou byly hodnoceny třetí.

K oficiálnímu pořadí na prvních třech místech, kde se s vozy Panhard Dyna PL 17 s motorem o objemu 850 ccm seřadily posádky v pořadí M. Martin – R. Barean, W. Löffler – H. J. Walter a G. Jouanneaux – A. Coquillet, je dobré uvést pořadí posádek bez hendikepů. Na prvním místě by tak figurovali R. Trautmann s J. C. Ogierem s Citroënem DS 19 (oficiálně 19. místo), na druhém E. Carlsson s K Svenssononem na Saabu 95 v kombi provedení (oficiálně 4. místo) a na třetím G. Andersson s C. Lohmanderem s Volvem 122.


1962 – Simca rallye se nekonala, první vítězství Carlsona se Saabem

Rallye Monte Carlo 1962 se díky stávajícím platným pravidlům a silně „profrancouzskému“ smýšlení ředitelství rally mělo stát podle loňského modelu tzv. „Simca rallye“, ale vše bylo jinak.

Z českých posádek byla nejúspěšnější dvojice Fousek – Vidner. Před poslední rychlostní zkouškou byla třetí ve třídě do 1300 ccm. Po nevhodné volbě pneumatik po 4 minutové ztrátě obsadila 10. místo (64. místo absolutně). Na čtrnácté pozici (97. absolutního pořadí) ji doplňovali V. Bobek s ing. Riegerem a dvacátém místě Horsák s J. Bobkem. Pro značku Škoda získali pohár za vítězství ve třídě do 1300ccm Fin E. Keikanen s Vainolou, kteří byli na 21. místě absolutního pořadí zároveň nejlepšími finskými účastníky. Jejich krajané otec a syn Eklundovi dojeli pátí (50. absolutně). S vozy Škoda Octavia startovali kromě továrních posádek soutěžící z Řecka (M. Vourdoubakis – N. Kapetanakis, 233. místo), Norska (Nielsenová a Sorvigová na čtvrtém místě dámského poháru, celkově 116.), Dánska, Finska (A. Wassman – A. Jarvi), Švédska, Rakouska a Polska.

Mezi účastníky se objevili P. Frescobaldi a M. Malinconi Luca s lancií neohrabaného tvaru, ale progresivní konstrukce, typu Flavia Saloon, odstoupivší Rauno Aaltonen se spolujezdcem Mabbsem na Austin Cooper, pilot F1 G. Hill navigován P. Joppem na Sunbeamu Rapier, Jean Vinatier s Rogerem Massonem netradičně s Fordem Anglia. Citroëny DS 19 pilotovali Guy Verrier, Lucien Bianchi i René Trautmann. Zvítězil E. Carlsson s G. Haggbomem na Saabu 96, druhý dovedl do cíle Mercedes Benz 220 SE E. Böhringer s P. Langem, třetí skončili P. Hopkirk s J. Scottem s vozem Sunbeam Rapier. Dvacátá šestá příčka absolutního pořadí a Dámský pohár připadl dvolici Mossová – Wisdomová s vozem Morris Mini Cooper.


1963 – Severská trojka vítězí, „Bonjour, madame, poulet, paté et neuf cognacs“, Škoda Octavia TS patnáctá

Pro Rallye Monte Carlo byli továrními týmy angažováni stále ve větší míře severští jezdci. Vzhledem k charakteru soutěže zde dokázali zúročit permanentní trénink ze své domoviny. Úsměvně zní tvrzení o P. Toivonenovi, který prý, když přišel do velkého světa rallye k Citroënu, uměl francouzsky pouze větu: „Bonjour, madame, poulet, paté et neuf cognacs“, tedy „Dobrý den paní, kuřecí, paštiku a devět koňaků…“, zaměstnavateli to ale evidentně nevadilo, Toivonen a jeho krajané měli jiné kvality. Severský nástup se projevil i v účasti značek. S automobilem Volvo (122 a PV 544) toho roku bylo klasifikováno 15 posádek. Běžnými se začaly stávat pneumatiky s hřeby. Continentaly pro Mercedes Benz byly opatřeny 240 hřeby, Dunlopy pro finské specialisty čítaly 540 – 640 hřebů. I třetí v pořadí Aaltonen na Mini Cooper S plně využil vlastností těchto pneumatik. Opět vyhráli Carlsson s Palmem na Saabu, sekundovali jim P. Toivonen a A. Jarvi s Citroënem ID 19, třetími vzadu byli R. Aaltonen a A Ambrose na vozíku Mini Cooper S 997 ccm. Poprvé v historii soutěže došlo k tomu, že z některých míst startu (z Athén a z Lisabonu) nedojela žádná posádka. Třídu A1 do 1300 ccm opanovali Norové Gjølberg s Karlanem se Škodou Octavia TS 1200, absolutně to bylo 15. místo ze stovky vozů. V dámské klasifikaci dojela pro první místo a Dámský pohár dvojice E. Rosqvistová a U. Wirthová na Mercedesu benz 220 SE, Nielsenová s Lindovistovou s Octavií TS 1200 byly čtvrté.


1964 – První vítězství krabice na mýdlo

Když v roce 1959 Alec Issigones vdechl život vozíku Morris Mini, kterým předurčil směr konstrukce nejen malých vozů na dlouhá léta dopředu, netušil pravděpodobně, jakou revoluci způsobí v rallyesportu o pouhých pět let později. Malý úsporný vůz s produkce British Motor Cotporation který dostal v zemi svého vzniku přezdívku „krabice na mýdlo“, pro který se v Čechách vžila přezdívka „knedlík“, se dočkal v roce 1964 v Rallye Monte-Carlo svého prvního vítězství s P. Hopkirkem za volantem. Ve starovním poli mu soupeři byli např. E. Carlsson s tradičním Saabem typu 96, T. Trana na Volvu PV 544, P.Toivonen s Volkswagenem 1500 S, Rosqvistová s Mercedesem 220 SE či B. Ljungfeldt s exotickým Fordem Falcon Sprint. Se stejným vozem startovali Hallová (4.místo v Dámském poháru, 39. absolutně) nebo pilot F1 Graham Hill (107. místo). Neméně exotická byla výprava sovětských posádek s vozy Moskvič 403 (Loktionov- Lesoyskiy, Suchkov – Schayeley) a Volha 21 (Vasjkovitch – Dobrovoljskiy, Mosolov – Degtjarjov, Tenishev – Dmitrievski). Továrnímu týmu Škoda na Octaviích TS 1200 se opět nepodařilo významněji prosadit, V. Bobek a ing. Rieger po potížích dokončili na 145. místě, Vidner s J. Bobkem havarovali, Horsák s Hubáčkem zabloudili a nebyli tak klasifikováni. Částečně zachraňoval situaci 97. místem absolutního pořadí Nor Gjølberg se škodovkou. Vyhráli P. Hopkirk s H. Liddonem na Mini Cooperu S 997 (1100ccm/ 80PS/580 kg) startující z Minsku, před druhými B. Ljungfeldtem a F. Sagerem na exotickém Fordu Falcon Sprint (V8 4,7 l/ 285PS/ 1370 kg). Třetí místo patřilo E. Carlssonovi a G. Palmovi se Saabem 96, Timo Makinen na čtvrtém místě jen tvrdil úspěch vozů Morris Cooper S. Dámský pohár opět získala Pat Moss – Carlssonová s U. Wirthovou se Saabem 96.


1965 – 20 posádek v cíli, druhé místo pro sportovní Porsche 904 GTS

34. ročník Rallye Monte Carlo měl přes poměrně mírnou sněhovou nadílku na trasách hvězdicové jízdy v závěrečných testech sněhu více než dost. Zkušeně, i když pravděpodobně s velkou dávkou štěstí, zdolal přívaly sněhu ex-tovární jezdec Mercedesu E. Böhringer se spolujezdcem R. Wütherichem na sportovním Porsche 904 GTS. Nad jeho síly byl pouze T. Mäkinenen na Mini Cooperu S. Švýcarská posádka Macchi – Macchi vyměnila Octavii za SAAB 96 Sport, nebyla ale o nic úspěšnější než v roce 1961, nedojela. Jediným českým zastoupením v soutěži tak byla Praha s časovou kontrolou v Opletalově ulici. Zajímavým účastníkem byl vítěz třídy 1 do 700 ccm, 17. v absolutním pořadí Polák Zasada se spolujezdcem Osinskim na rakouském vozíku Steyr Puch 700. Z dalších známých jmen se objevili R. Clark s A. Porterem s vozem Rover 2000 (6. místo), maratonský specialista A. Cowan s R. Turveyem s vozem Sunbeam Tiger (11. místo), O. Andersson s T. Amanem se Saabem 96 Sport (13. místo), E. Carlsson s G. Palmem sur se stejným vozem(20. místo), R. Smithová s M. Mackensieovou na Hillmanu Imp (22. místo) či S. Lampinen s J. Ahavou na Triumphu Spitfire MKI (24. místo). Mezi těmi, kterým se soutěž dokončit nepodařilo, byli S. Allard, P. Toivonen, M. Gatsonides, R. Trautmann, Vic Elford, E. Keinanen či G.Larousse. T. Mäkinenen s P. Easterem na BMC Mini Cooper 1275 S jako jediný dokázal dodržet průměrnou rychlost 60km/h na poslední noční zvláštní zkoušce plné sněhu, a po zásluze zvítězil. Velmi úspěšně mu sekundoval E. Böhringer s R.Wuetherichem na sportovním Porsche 904 Carrera GTS, ve vítězné trojici je doplnila majitelka dalšího Dámského poháru Pat Moss – Carlssonová s E. Nystromovou na Saabu 96 Sport.


1966 – Skandální diskvalifikace britského tria

35. ročník Rallye Monte Carlo se zapsal do historie skandální diskvalifikací, která zabránila trojnásobnému obsazení stupňů vítězů britským „mini“. V Británii připravené vozy Mäkinena, Aaltonenena a Hopkirka disponovaly úpravou světlometů Lucas, která neodpovídala homologaci FIA platné od 1. 8. 1965. Pro běžný silniční provoz bylo provedení světlometů podle britských předpisů OK. Francouzsko – britská averze z minulých let vyústila v bezprecedentní rozhodnutí technických komisařů. Technickou přejímkou vozy BMC Mini Cooper 1275 S prošly bez připomínek, trest, znamenající vyloučení, přišel až po skončení soutěže. Vítězné T. Mäkinena s P. Easterem, R. Aaltonenena s A. Ambrosem a P. Hopkirka s H. Liddonem nahradili v oficiálních výsledcích P. Toivonen s E. Mikanderem na Citroenu ID 19 (nebo DS 21?), před R. Trautmannem s J. Hanrioudem s vozem Lancia Flavia Coupé 1,8 a O. Anderssonem s O. Dahlgrenem rovněž s Flavií Coupé. Cíl toho roku nespatřila z 242 posádek startujících z devíti evropských měst opět spousta zvučných jmen : R. Clark (Ford Anglia), A. Cowan (Sunbeam Tiger), R . Smithová (Sunbeam Hillman Imp), H. Pescarolo (Matra Djet), T. Fall, B. Waldegard (Porsche) nebo V. Elford (Ford Cortina). V cíli diváci mohli vítat 38 posádek. Dámský pohár tentokrát patřil L. Pointetové s J. Houillonovou na Citroen DS 21 (celkově 46. místo).


1967 – Maximálně osm pneumatik

Kvůli zvyšujícím se nákladům na účast se hlásilo méně soukromých jezdců. Pro rok 1967 pro ně pořadatel vypsal skupinu 2. Stanovená průměrná rychlost byla o 12% nižší a do závěrečných zkoušek bylo povoleno použít pouze 8 ks pneumatik. Z 229 přihlášených posádek jich nakonec odstartovalo 195. První desítku opanovaly vozy BMC Mini Cooper S (první, šesté a desáté místo), Lancia Fulvia 1200 HF (druhé, čtvrté a páté místo) a Renault R8 Gordini (sedmé, osmé a deváté místo a zároveň první místo mezi továrními týmy). Na Rallye Monte Carlo 1967 si spravil chuť R. Aaltonen jedoucí s H. Liddonem opět s vozem Mini Cooper S. Vítězstvím potvrdil nejen jezdecké umění, ale i vhodnost malého vozíku pro tuto zimní soutěž. Nechal za sebou v tomto ročníku O. Anderssona a J. Davenporta s Lancií Fulvií 1200 HF a V. Elforda s D. Stoneem na Porsche 911 S disponujícím při hmotnosti 980kg výkonem 190 PS. S Lanciií Fulvií odstartoval i u nás populární Polák Zasada se spolujezdcem Leszczukem, v cíli jim patřila 17. příčka. Osmdesáté první místo z 92. posádek v cíli obsadili východní Němci K. Otto se W. Strehlowem na Wartburgu 1000.


1968 – Nastupuje devětsetjedenáctka, jarní počasí dělá vrásky doprovodům

V roce 1968 se znovu potvrdilo, že Rallye Monte Carlo je nevyzpytatelná soutěž, při které hraje prim především počasí. Typicky lednová předpověď s nadílkou sněhu a ledu se během několika málo hodin změnila v téměř jarní počasí a zejména velkorysá příprava továrních týmů přišla vniveč. Kamiony navezené zimní pneumatiky s hroty byly k ničemu a letních byl tehdy v okolí Monaka zoufalý nedostatek. Problém s nevhodnými pneumatikami se pravděpodobně netýkal jezdců na škodovkách. Tovární tým Škoda startoval z norského Oslo s vozy Škoda 1100 MB upravenými ve skupině A2, J. Bobek s L. Hnatevičem a V. Bobek ml. s ing. Riegerem odstoupili shodně pro poruchu poloosy (zadřené unášecí klouby rozvodovky), Horsák s Motalem do Monte Carla dojeli, ale mezi šedesát nejlepších nepostoupili. Přes nepřesvědčivé výsledky přišla do AZNP objednávka na čtyři kusy Škoda 1000 MB Rallye. Ve startovním poli naše škodovky doplňovaly posádky s Trabanty a Wartburgy. Úspěšnější byli jezdci s Wartburgy, K. Otto s W. Strehlowem dokončili na 64. místě, Rüdiger s Griesem na 72.místě, následováni jezdci s Trabanty – Asmus s Piehlerem dojeli na 75.místě, o dvě místa za nimi se umístili Ullman a Lange. Poláci se toho roku do Monaka vydali na novince roku 1967, sportovních vozech Porsche 911. Zasada s Dobrzanskim skončili na 60. místě, Markowski s Wangratem nedojeli. Sestavu socialistických sportovců doplnili Bulhaři, bratři I. a K. Tchoubrikovovi (možná lépe Čubrikovovi) na voze Alpine Renault. Cíl ale nespatřili. Absolutní prvenství získali V. Elford a D. Stone na Porsche 911 typu T, následováni P. Toivonenem a M. Tiukkanenem na Porsche typu S. Finský matador R. Altonen s britským spolujezdcem H. Liddonem s Mini Cooperem S vybojovali třetí místo. S exotickým japonským Datsunem dokázal H. Mikkola s A. Jarvim vybojovat 9. místo absolutního pořadí. Lusenius s Vituarvaarou s totožným vozem dojeli na 71. místě.


1969 – Na sněhu a ledu bez BMC

V roce 1969 počasí nezklamalo, na trati Rallye Monte Carlo se střídal led a sníh. Na start se dostavilo 183 posádek, dnes s více či méně exotickými vozy a jmény. Chyběly ale posádky s britskými BMC Mini. Se startovním číslem 1 vyjeli na trať Sandro Munari a Sergio Barbasio a vozem Lancia Fulvia HF, za nimi pilot F1 J.-P. Beltoise navigován S. Collarem s Matrou Sport, pátí sjížděli ze startovní rampy pozdější specialista na 24 hodin Le Mans H. Pescarolo a J. Rives s vozem Matra 530, za nimi další Matra 530 s pilotem F1 (1974) J.-P. Jabouillem a P. Marchesim. Osmý odstartoval za velkého zájmu médií syn zakladatele slavné soutěže Lionel Noghes s J.C. Vercruyssem na Fiatu 850 S Lombardi (soutěž nedokončili). Pestrá paleta Fiatů pokračovala provedeními Fiat 500 Gamine a Fiat 850 Moretti S. S. Lampinen s A. Hertzem zvolili pro účast švédský Saab Sonett. S Renaultem 16 TS soutěž absolvoval Amédée Gordini s J. Quinlinem. Východní blok tentokrát reprezentovaly posádky východního Německa a Bulharska. K. Rudiger / G. Gries a E. Culmbacher / W. Strehlow s u nás populárním vozem Wartburg 353 soutěž nedokončili. Bulhaři jeli s vozy BulgarAlpine, což byly v bulharském Plovdivu licenčně montované vozy Alpine Renault A 110. Bratři Čubrikovovi vybojovali 37.místo absolutně. Tým Porsche pojal velkoryse organizaci, k dispozici měl bezvadné logistické zabezpečení, spojení i vlastní meteorologickou službu. Současně vozy Porsche 911 potvrdily svoje kvality, a nic tedy nemohlo zabránit vítězství B. Waldegarda s L. Helmerem na Porsche 911S. Druzí, téměř s pětiminutovým odstupem, dokončili se stejným vozem G. Larousse a J. C. Perramond. Waldegard o „911-ce“ řekl: „Bylo to tehdy nejlepší auto a tým byl také nevídaně dobrý“. Třetími v pořadí byli J. Vinaatier s J. F. Jacobem na Alpine Renaultu A 110. Čtvrtým místem na sebe upozornil Ford, model Escort TC dovedl úspěšně do cíle J.F. Piot navigován J. Todtem (pozdějším šéfem týmu F1 Ferrarri a prezidentem FIA). Dámský pohár vybojovala P. Moss-Carlssonová s E.Nystromovou na Lancii Fulvii 1.3 HF, v absolutním pořadí jí patřilo 6. místo. Dokončilo dvacet sedm posádek.


1970 – Vítězné tažení Porsche se opakuje

Z osmi evropských měst odstartovalo tentokrát do Monte Carlo celkem 184 posádek. Do Monaka jich dorazilo 157. Páté místo patřilo R. Clarkovi s J. Porterem na Fordu Escort TC, jedenáctý dokončil Ragnotti s Thimonierem s vozem Opel Kadett 1.9 Rallye. Ve startovním poli byly k vidění Trabant 601 (Asmus – Piehler), Mazda 1200 (Castaigne – Castaing), Porsche 914/6 (Toubeau – Frakin) a opět BulgarAlpine s bratry Čubrikovými. I. Čubrikov byl vedoucím výroby pro sportovní vozy ve společnosti ETO Bulet, bulharská exportní organizaci (obdoba našeho PZO Motokov). Na základě dohody se samotným Jeanem Rédelem, tvůrcem Alpine Renaultu A110, bylo v Bulharsku v letech 1967 – 1969 vyrobeno 60 exemplářů (podle některých pramenů až 120 ks) modelu BulgarAlpine, „alpinkou“ s dvousvětlovou maskou a šestnáctistovkou z modelu R 16 TS s dvěma Webery 45. V cíli Rallye Monte Carlo 1970 mohli diváci oslavovat posádky 77 vozů. Porsche vyrovnalo rekord francouzské značky Hotchkiss (1903 – 1955), tří vítězství za sebou (se vozem značky Hotchkiss se podařilo zvítězit v letech 1939, 1949, 1950). B. Waldegard s L. Helmerem zopakovali loňské vítězství na Porsche 911 S 2.2 a značce tak zajistili zmiňovaný hattrick. Následováni byli G. Laroussem tentokrát s M. Gelinem také na Porsche 911S, které na stupních vítězů doplnili J. P. Nicolas a C. Roure s Alpine Renaultem A110, 1300 S. Další „devětsetjedenáctka“ pilotovaná A. Anderssonem s H. Thorszeliusem dokončila čtvrtá. Dámský pohár odvezla posádka M. C. Beaumontové a M. de la Grandriverové s Opelem Commodore, celkově vybojovala 22 místo.